Menu Zavřeno

Zpěvačku Eleanor Fletcher jste mohli vidět skákat na pódiu s britskými Crystal Fighters například na jejich koncetě v Meetfactory nebo na Metronome Festivalu v roce 2016. S kapelou už ale jezdí na tour už od roku 2010. Před nedávnem jsme se za nimi vypravili do Berlína, kde jsme se Ellie zeptali na pár otázek.

Jak ses vlastně dostala k hudbě?

Už od svých devíti let jsem věděla, že se chci věnovat muzice. Když mi bylo čtrnáct, našla jsem si hudební školu v Londýně, asi tři hodiny cesty od menšího města, kde jsme s rodinou žili, a v patnácti se odstěhovala. Je zvláštní, že s rodinou nežiju už tak dlouho, ale stejně je miluju.

Podporovali tě?

Vždycky jsem s nimi sdílela, co dělám. A i když pořádně nevěděli, o co vlastně jde, vždycky mě podporovali. Mojí největší oporou na světě je taťka, je skvělej. Pracoval o deset let déle, než musel, protože chtěl mít jistotu, že mě bude moct finančně podpořit, kdyby se mi někdy nedařilo. To mě dohnalo k slzám.

Jak vypadá tvůj běžný den na turné?

Teď už se snažím udržet si režim. Před pár lety mi tolik nevadilo ho nemít, ale teď cítím, že režim potřebuju. Stejně jako zvířata i my máme jistou rutinu, jinak ztratíš přehled o tom, kdo jsi nebo co je zrovna za den. Noci většinou trávíme cestou v tour buse do dalšího města. Vstaneme, jdeme se podívat, kde budeme hrát, dáme si sprchu a dvě kávy. Pak máme čas na promo. Rozhovory, fotky pro časopisy a tak dále, podle toho, co je zrovna potřeba. A nakonec je zvukovka. Chceme taky poznat město, kde zrovna jsme, ale je to těžký, protože na to nezbývá moc času. Pokaždé se ale snažím aspoň trochu proběhnout okolí, nasát místní atmosféru a nakoupit suvenýry. Potom odehrajeme koncert a jdeme spát. To samé nás pak čeká druhý den, jen v jiném městě.

Jaký byl tvůj nejšílenější zážitek s Crystal Fighters?

To bylo asi jednou, když jsme v Polsku předskakovali Snoop Doggovi. Sice jsem vypila hodně tequily, ale tu show si tak nějak pamatuju(smích). Po koncertě mě Snoop Dogg políbil na tvář, to pro mě byl celkem silný moment, někdo by možná řekl životní. Celý večer byl šílený, jako vždycky v Polsku. Fanoušci mě pak zvali k sobě domů na rodinnou večeři, i když neměli ani ponětí, kdo jsem jako člověk. Znali mě jen na pódiu a hned mě zvali na jídlo o sedmi chodech. Tak jsem jim říkala „jasně, ráda poznám tvoji tetičku“(smích).

Určitě máš v zásobě ještě něco…

Šílených zážitků bylo hodně. Jednou, po vyprodaném koncertě v Brixton Academy v Londýně, se mi povedlo zavřít se s vybitým mobilem v prostoru pro zavazadla v tourbuse, kterým tři dny neměl nikdo jet. Kdyby se mi nepovedlo dostat se ven, nebylo by to dobrý (smích). Pamatuju si, jak jsem si říkala, „takže tohle je teď můj život?“. Tři hodiny jsem plnou vahou vrážela do dveří, až se mi je povedlo malinko pootevřít. Zajistila jsem je botou, vystrčila ven zápěstí a nahmatala klávesnici. Modlila jsem se „prosím pamatuj si kód, prosím pamatuj si kód, prosím pamatuj si kód.“Naštěstí to vyšlo a dostala jsem se ven, ale byla jsem samá modřina. Bylo to docela děsivý, nevím, co by se dělo, kdybych se ven nedostala, ale zvládla jsem to, takže dobrý.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *